AGRESIVITA U DĚTÍ

Nejtypičtějším synonymem agrese je nejspíše útočnost a setkal se s ní jistě každý z nás. Někdy ji ovšem nacházíme i v dětských kolektivech a to hlavně mezi vrstevníky. Útočnost může mít za cíl  uspokojení dítěte (budu první, budu mít obdiv kamarádů,…).

Agresivita je vlastností, se kterou se nerodíme a výchovou se dá jak vyvinout, tak potlačit. Je třeba ale vědět, že agresivita není vždy zlá, špatná či ubližující. V průběhu našeho vývoje procházíme obdobím, pro které je útočné chování typické a je na rodičích, aby se pokusili přesměrovat tuto agresi k prospěchu dítěte.

Útočnost přednostní batolete 

Agrese nám totiž může dodávat kuráž, odvahu, potřebu překonávat se a dosahovat lepších výsledků. Je tomu tak už u batolat, kdy František sebere Emičce lopatku nebo hodí pískem po Petrovi. Mamince takového Franty je většinou stydno za temperamentního syna, maminky ostatních dětí kroutí hlavou, ale takové chování nevypovídá vůbec nic o prostředí, ve kterém Franta vyrůstá. Pokud se temperament a útočnost nasměruje jinam, bude z Franty chlapec se svými cíli, které si bude snáz plnit snáz než děti, co jsou za klidné otloukánky.

Ve věku batolecím je důležitý rodič, domácí prostředí a vzorce chování, které dítě okoukává a učí se z bezprostředního okolí. Od 1 do 3 let se děti teprve komunikaci učí a kvůli řečovému hendikepu často reagují právě fyzicky vyjádřenou agresí (strkání, bouchání, kousání,…).

Batole zkouší, kde jsou jeho i vaše hranice a v tomto období je důležité, abyste je pevně drželi. Tady je moment, kdy se naučí dítě co smí a co už ne.  Pokud zjistí, že přes křik a vynucování dostane co chce, bude tento vzorec chování uplatňovat i na dále, protože našlo způsob, jak uspokojit svou potřebu.

Co s agresivním dítětem? 

Důležité je s dětmi o situacích mluvit a snažit se rozvinout diskuzi o tom, jak jinak by se dalo zareagovat. Pokud vám to situace dovolí, snažte se zůstat v klidu a v tomto duchu s dítětem hovořte. Těžko se dítěti chápe, že nesmí do dětí strkat a brát jim hračky nebo na ně křičet, když na něj křičíte vy sami.

Dnes je čím dál více módní nechat vše na dítěti. Je to otázka názoru a já za jsem přesvědčená, že dítě pravidla potřebuje. Rozhodně jich není třeba nekonečně mnoho, ale právě v těch to situacích nutná jsou. Franta musí vědět, že když do dítěte strčil, není to v pořádku. Je dobré vzít syna k sobě, na minutku či dvě se posadit, vysvětlit situaci krátkými větami „Druhé nikdy nebijeme!“ a po chvilce jej zase vypustit zpět si hrát.

Ukažte dítěti, že mu rozumíte. Je přeci jasné, že když Emička Frantovi zbořila hrad, že je naštvaný. Nechce utlumit tyto pocity dítěte, jen stanovit hranici, kde ani přes své naštvání nemůžu sklouznout k fyzické útočnosti. Projevte zájem a soucit nad skutečností „Já vím, že ti Emička rozbila hrad, vidím, že jsi nazlobený.“ Vyslovené pochopení umí s dětmi zázraky.

Chvalte jakmile si všimnete správného chování. Když se dozvím od dcery, že ji ve třídě někdo ublížil, zeptám se jak na situaci reagovala. „Rozbrečela jsem se. A šla jsem za paní učitelkou, která mě pomazlila.“ I když vás taková odpověď uspokojí, řekněte nahlas, že to udělala zcela správně. Že i když ji někdo bouchnul, ona to dokázala sama řešit jinak a výborně!

Choďte ven a dopřejte dítěti možnost pohybu. I to působí blahodárně a snižuje míru agrese.